na Blog.cz

Takže jsme se rozhodly že by jsme sem mohly přidat nějákou tu soutěž.

Jmenuje se souboj povídkářů a soutěž není na hlasy.

V jednom kolo bude hodnotit AnnElfwind v jednom zase AninQa17.

Soutěž je o tu nejlepší povídku.

Ceny budou ale nechte se překvapit :D.

Povídky můžete zasílat na KlubPsavcu@seznam.cz

Přezdívka

Blog ( nemusíš mít když nemáš )

Věk ( klidně nepiš )

Budeme rádi za každého z vás :).

Povídka z Tvůrčího psaní. Úpllně první počin, co jsme tam dělali.

Probouzím se v temnotě a jediné, co slyším, je vzdálený zvuk klimatizace. Otevřu oči a naskytne se mi pohled na prázdnou potemnělou chodbu školní budovy. Oknem dovnitř dopadá měsíční svit a já přemýšlím, co se stalo a co ku*** dělám uprostřed noci ve škole.
Otočím se a vidím za sebou pootevřené dveře. Vychází z nich tenký proužek nažloutlého svitu vydávaného žárovkou. Chvíli mi trvá, než se zorientuji, ale nakonec mi docvakne, že se dívám na pootevřené dveře školní jídelny.
Pomalu se pohnu a jako v tranzu vykročím vpřed. Připadám si, jako by se mé tělo pohybovalo nezávisle na mně a to se mi nelíbí! Vždyť jsem pevná a tvrdá jako skála! Se mnou nic nehne! Alespoň doteď jsem si to myslela, ale opak je, zdá se, pravdou...
Stojím těsně u škvíry ve dveřích do jídelny a světlo za mnou vrhá stín na kamennou podlahu. Začichám a překvapeně zamrkám. Do nosu mě udeří vůně několika druhů marmelád. Aniž bych přemýšlela, otevřu dveře a vejdu. Neomylně se nechám vést ke sklenici s mojí oblíbenou. Natáhnu ruku a prsty obtočím chladné sklo. Sevřu a druhou rukou sejmu víčko, které nechám dopadnout na zem. Zvuk dopadu se prázdnou místností rízléhá ještě dalších několik vteřin. Já mu ale nevěnuji pozornost, neboť mé prsty se již podruhé ponořily do marmelády.
Slastně si je strčím do úst, ale najednou ztuhnu. Vytřeštím oči a padám k zemi.
'Mám ráda malinovou!' pomyslím si, než mne zahalí věčná temnota. Navždy...

Někdy kolem listopadu jsme v Tvůrčím psaní dostali zajímavý úkol. Měli jsme dotvořit báseň/píseň podle prvního verše, který jsme dostali zadaný. A tady si můžete přečíst, jak dopadl můj pokus. :)

Dlouhou cestou v mlze kráčíš
opuštěn a sám
šipkou krve cestu značíš
miliony rán.

Na konci ulice
stojí tam čtyři stromy
stromy to nejsou
jsou to postavy.
Postavy v mlze
a jejich obrys nevidíš.
Planoucí oči,
které jim sotva závidíš.

Dlouhou cestou v mlze kráčíš...

Všude tma a domy tiché
opuštěná noc.
V mrazu sýpavě dýchej,
smrt nad tebou má moc.
Kaluž krve a tělo padá
rána zaduní do ticha.
K ničemu teď je dobrá rada,
když skřivan táhle zavzlyká.

V světle hvězd a svitu luny
vidět krve zář.
Zabarvila světlé lokny
a kane na polštář.

Dlouhou cestou v mlze kráčíš...

Text na téma. Psala jsem to ve třeťáku, tak to berte trochu s nadsázkou. :D Přeji příjemné počtení. :)To, co je ve hvězdičkách, je dopsané až teď.

První, co se mi vybaví, je kniha Mary Higgins Clarkové "Pod rouškou noci". Tato kniha vypráví o někom, kdo postupně zabíjí své spolužáky ze střední školy, jejichž melodie tak pomalu dohasíná. Připomíná mi to smrt. Život je jako melodie a když skončí, tak život pohasne. Připomíná mi to všechny ty detektivky, co jsem četla. Nejvíc asi, hned po knize, která při psaní leží vedle mne, Vraždy podle Shakespeara.

Kuš, asi na to potom budu muset napsat nějákou historickou povídku *už s tím začala*. Začínají se mi v hlavě rodit nápady. Ale to chce klid a temnotu okolo. Čili atmosféru, ve které vzniká valná většina mých povídek.

Nicméně, na druhou stranu mi to připomíná tón flétny a konec nějákého vystoupení. Já, jakožto hudebník bych řekla, že když v nás dohraje hudba, znamená to, že umře naše kreativita.

Jo, a pak se mi vybaví jedna povídka, co jsem kdysi (asi před rokem *dvěma*) četla. Končila tragicky a oba hlavní hrdinové umřeli. A na jejich pohřbu hrála hudba, kterou jeden z nich (byl to zpěvák) složil. Když dohrála, byl obřad u konce.

A nevím proč, ale vybavují se mi temné Londýnské uličky, lucerna, jejíž světlo phasíná a tichý stín následující svoji příští oběť. A není to Jack Rozparovač!

Však osud tomu jinak chtěl,

když vrah se ve smrtelné křeči chtěl.

Meč přímo srdcem prohnán mu byl,

ke květu květ, jen jeden život zbyl.

Červená na zem kane krev,

padl i král, slyšet je slavičí zpěv.

Nikdo neznáme osud svůj,

všechno jde spát a jen měsíc je svědek tvůj...

*V originále je to napsané trochu jinak, protože jsem si nemohla tehdy vzpomenout, jak ta báseň přesně je... I když jsem ji sama vymyslela*

...a pořád je vidět lucernu, jejíž plamínek zkomírá...

Jedna úvaha z doby, kdy jsem byla ve třeťáku. Na téma "pálíš, doutnáš, nehoříš".

Co člověka napadne, když toto uslyší? Nevím, jak vás, ale já si vybavím postavu Hořícího muže z knihy Za modrým měsícem od Simona R. Greena. Žil v převrácené katedrále a i když pálil, doutnal a byl zahalen v plamenech, nehořel.

Hořící muž. Pokud si to dobře vybavuji, byl něco jako mučedník. A to nás vlastně přivídí k další myšlence. A tou je Peklo. Křesťany a věřícími považované za něco špatného, mnou za něco fascinujícího. Ovšem je peklo a peklo. To první je to ryze křesťanské, kde vládnou čerti a Lucifer.

Ale... Protože vždycky je nějáké ale, tu je ještě jiné peklo. Takové... jak to říct... víc... DÉMONICKÉ. A co tímto pojmem myslím? Nu přeci to, že čerti jsou nahrazeni démony. Lucifer zůstává, ale jen jeho jméno. On sám se změní na démona.

Nyní se na věc podíváme z dalšího úhlu pohledu. Neboť slova "pálíš, doutnáš... nehoříš!" si lze vyložit mnoha způsoby.

A tím, o kterém chci teď mluvit, jsou... chvilka napěší... DRACI. Jistě, teď mi řeknete, že neexistují. Možná budete mít pravdu, možná ne. Váš názor vám brát nebudu, ale já v ně věřím.

A jak draci s tímto tématem souvisí? Hodně. Protože pálí... Ano, svým ohnivým dechem pálí ty, co je chtějí připravit o život. Doutnají... jejich dech. Jejich doutnající dech. A nehoří... Což je taky fakt, protože kdyby mohli shořet, tak by už určitě shořeli. Protože když vydechují oheň, tak kdyby mohli shořet, shoří. Ha, a tady vidíte, že draci pálí, doutnají, ale nehoří!

Nu, a nyní bysme se na to mohli podívat z trochu racionálnějšího úhlu pohledu. Pálit, doutnat a nehořet totiž může všechno, co není hořlavé, ale bylo to nějákou dobu v ohni. Zářným přápadem by byl obyčejný "šutr".

A k jakému závěru jsme došli? K tomu, že tohle žádný závěr nemá. V takovýchto a podobných úvahách a teoriích bych mohla pokračovat do nekonečna, ale to nehrozí, protože to bychom tu byli do svatýho Jorigelda.

Jen oheň spal

nehoříš dál

doutná ti plášť

v očích máš zášť.

Ve stínu krve

kde oheň plane

hoříš i nehoříš

ohnivý pane.

Jen žárem meče

a krví padlích

rozséváš zlo

pekelných svatých.

Tak to byla taková kulturní vsuvka a pokračujeme v krasojízdě. Je tu ještě jedna možnost, jak slova interpretovat. Myslím, že mohu s klidem říct, že by to mohlo referovat ke kouření. Ano, cigarety. Ten hnus, který bohužel spoustě lidí chutná.

Já mezi tyto lidi nepatřím. Cigarety se mi hnusí, ale mnohdy jsem nucena dýchat jejich smrad. Otec je totiž silný kuřák a pálí jednu za druhou. Již dlouho se mu do té jeho palice snažím natlouct, že by s tím měl přestat, ale bezvýsledně.

A proto apeluji na všechny, kdož jsou ochotni poslouchat. Kouření je hnus a neměli byste to dělat. A pokud kuřáci nejste, ale někdo ve vašem okolí je, zkuste ho přivést k rozumu, protože ono přestat kouřit opravdu jde. Stačí chtít.

Tohoto důkazem je můj mrtvý dědeček. Když se jeho ženě, mojí babičce, narodilo první dítě, šel na most, hodil cigarety do řeky a od té doby si nikdy nezapálil.

A co z toho vyplývá? Přeci to, že všechno jde. Hlavně chtít. A to by si měl každý uvědomit, než něco vzdá, aniž by toho zkusil docílit.

Předně se chci omluvit, že se tu tak dlouho nic nedělo, ale měla jsem hodně šrocení ve škole a nevěděla jsem, kde mi hlava stojí. Respektive, kde mi mozek stojí a jestli ho vůbec ještě mám. No, každopádně, teď mám konečně trochu času, tak sem přidám aspoň něco na spestření. Například mé školní písemné práce, které se dají považovat za příběhy. Tady máte první z nich:

Na stěně studovny po pravé straně, když vejdete, můžete spatřit kameny a z nich šlehající modrý oheň. Do hlavy autora rozhodně nevidím, a proto si vymyslím příběh, který tento obraz ukrývá.
Náš příběh začíná v daleké předaleké zemi, jejíž jméno si už nikdo nepamatuje. V této zemi žili draci. Proháněli se oblohou a jejich nespoutaná volnost bylo to nejcenější, co v tomto světě bylo.
Tento poklid trval mnoho tisíc let, ale jak víme, všechno jednou končí a svět byl napaden démony. Tito démoni přišli z dalekého studeného nehostiného kraje zvaného Northrand. Země byla plná ledu a démoni v ní takříkajíc živořili.
Až jednoho dne se objevil jeden... Eram se jmenoval. A on byl ten, kdo démony dokázal sjednotit a přinutit je, aby ho následovali do bitvy o bezejmenou dračí zemi, která byla mnohem pohostinější, než Northrand.
Démoni pod Eramovým vedením putovali dlouhé týdny. Někteří díky vyčerpání nepřežili, ale pořád jich bylo dost, aby draky vyzvali k boji.
A tak v zimě šestého věku sedmého tisíciletí stály obě rasy proti sobě na zasněžených pláních. Byl již večer a bojiště bylo osvětleno modrým měsíčním svitem.
První noční pták vydal táhlý skřek a bitva začala. Eram a démoni se pohli kupředu jako jediná masa. Na druhé straně pole dračí král Clonmel zařval a tím poslal své věrné. Draci vzlétli a jejich oheň zalil moře démonů pod nimi.
Bitva trvala mnoho dní. Jednou měli navrch démoni, podruhé draci. Ale misky vah se nikdy nepřiklonily na jednu nebo druhou stranu na dlouho.
Nikdo ovšem netušil, že Eram, vůdce démonů, který se vlastních bojů účastniil jen první den, chystá kouzlo, které má všechno změnit...
Měsíc po začátku bitvy Eram vystoupal na vyvýšené místo, odkud mohl přehlédnout celé bojiště. Místo to bylo perfektní, a tak začal ocasem do sněhu rýt magický kruh, který byl pro vlastní kouzlo nezbytný.
Kruh byl vyrytý a Eram se do něj postavil. Rozpřáhl ruce a začal s monotónním zaříkáváním. Energie kouzla byla skoro hned hmatatelná a kolem Erama to jiskřilo a praskalo.
To ovšem neuniklo Clonmelu, dračímu králi. Znal to kouzlo. Věděl, že by znamenalo zánik všech draků. A také věděl, že toto kouzlo není možné zastavit, jakmile bylo započato.
Clonmel se tedy rozhodl k opravdu radikálnímu kroku. Rozhodl se, že když má stejně zemřít, vezme s sebou i všechny démony. Začal tedy povolávat své vlastní kouzlo.

Clonmel i Eram dokončili zaříkávání ve stejném okamžiku. S posledním slovem byla energie uvolněna a vyslána na protivníka. Setkaly se přesně uprostřed bitevního pole. Když do sebe narazily, ozvala se ohlušující rána a všechno explodovalo. Svět zalilo bílé světlo a když bylo znovu vidět, jediné, co zbylo, byl kámen uprostřed bitevního pole, který plál modrým dračím plamenem.

Máš možnost žít
a nic v pohybu ti nebrání.
Do bitvy jít
buď bez zbraně, či se zbraní.

Kde démoni ve sněhu živoří
draci se do vzduchu zanoří.
A na křídlech té svobody
démoni žijí podvody.

Dvě síly proti sobě stojí
však ani jedna nemůže
jen pohnout obě dvě se bojí
kdy démon draka přemůže.

A tohle malé neštěstí
nic dobrého již nevěstí.
Jen malý kámen opodál
plamenem modrým hoří dál...

Ahojky,

takže dneska by jsme se vách chtěli zeptat na pár otázek tak se vrhnem na ně.

1.Chtěli by jste tu soutěž ? Zapojili by jste se do ní ? Jakou by jste chtěli nejraději ?

2.Co se vám tu nejvíc líbí ? Co by jste tu chtěli ?

3.Co se vám naopak nelíbí a nechcete to tu ?

4.Jste v klubu ? :D

5.Váš názor na klub.

Ahojky,

dneska jseme rozhodli že tento týden bude diskuze na téma zvířata.Takže do komentů můžete psát svoje názory atd.Já zvířata přímo miluju ! Takže pište pište pište.

S pozdravem AninQa17.

Ahoj, ráda bych vám něco napsala o knize Shakespearova kletba od autorky Jennifer Lee Carrell. Ale nejprve o autorce samotné. J.L. Carrell vystudovala Shakespeara a její knihy jsou tedy založeny na faktech. Faktech, která zručně spojila se svým uměním vyprávět. Pokud alespoň trošku znáte Shakespeara, nebo jste četli její předchozí knihu - Vraždy podle Shakespeara, tak vás tato kniha nadchne.

Hlavním tématem je Skotská hra, neboli Makbeth. Hra, kolem se točí spousty kleteb, pověr a mýtů. Například o tom, že kdesi existuje ještě jeden rukopis Makbetha. Jeho původní verze, kde prý má být sepsaný pohanský rituál. A právě o tom to celé je. Někdo chce ten rituál pro sebe a nerozpakuje se kvůli tomu vraždit a unášet nevinné patnáctileté dívky.

V knize se dozvíte mnoho z doby, ve které Shakespear žil, neboť se tam prolínají dvě dějové linky. Minulost a přítomnost. Ano, přítomnost má v knnize samozřejmě převahu, ale pravdou je, že ta minulost je mnohdy mnohem zajímavější. Například, pochybuju, že byste věděli, kdo to byl takový John Dee. No, tak já už to vím. Poté, co jsem si přečetla tuto knihu.
Ovšem musíte umět odlišit to, co si autorka vybájila a to, co je opravdu pravda. Protože vemte si například samotnou legendu toho původního Makbethova rukopisu. Ano, taková legenda může existovat, ale fakt, že je někde ten rukopis, to se mi nezdá. Kdyby byl, tak už by ho někdo dávno našel. Myslím, že techniku na to máme už dost dobrou.

Nicméně, kniha má strhující příběh, který vás naprosto uchvátí. Čte se jedním dechem a věřte mi, že kdybych nemusela chodit do školy, tak bych ji také jedním dechem přelouskala. *kdyby nebyla závislá na fanfiction.net* Přiznejme si to... Ale ten první díl jsem jedním dechem přečetla. Možná proto, že tam bylo v té minulostní dějové lince o tom, jak byl Shakespeare homosexuál? Možná proto.

No, co vám chci říct... Prostě děte do knihovny a pujčte si to. Určitě se vám to bude líbit. Protože napsané je to opravdu dobře.

A co vy? Četli jste tuto knihu? Pokud ano, líbila se vám? Nečetli? Pokud ne, hodláte si ji přečíst? A jak jste na tom se Shakespearem? Četli jste něco od něj? Máte ho rádi? Nebo vám je volnej?